|
Zápisky kreténovy - díl 1.
02.07. 17:11 - Ondra Belica
Ha, zpátky na Krétě. Konečně zase, tam, kam jsem se celou zimu v myšlenkách upínal. No, ale nepředbíhejme, vezmu to pěkně po pořádku.
Vždy, když se někdo dozvěděl, že jedu na Krétu, ptal se mě, co budu mezi těmi kretény dělat. To je ta naše xenofobie a trapná snaha být vtipnými. Kréťané jsou super lidi a jedinými kretény široko daleko jsou právě turisté. Anebo sezónní pracanti. Jsem tedy vlastně kretén mezi Kréťany.
Cestu jsem zahájil jako muslim. Nevím totiž, jak jinak bych měl nezvat vstávání v tak nekřesťanskou hodinu, abych stih odlet plánovaný na 5:20. Ale stihl jsem to s dostatečným předstihem. Cestou se mě sice tatínek, který mě vezl na letiště ptal, kdy si hodlám konečně najít pořádnou práci a neopomněl mi připomenout, že kdybych se lépe učil, nemusel bych teď nikam letět.
Žádný problém nenastal ani při odbavování zavazadel, když se na váze objevilo, že mé zavazadlo váží rovných 28 kg, zatímco povolený limit je kilogramů jen dvacet. Nevadí, mohu tedy připravenou výmluvu ponechat na jindy.
Kupodivu i samotný let probíhal bez nesnází. A to i přesto, že letadlo bylo plné cestovkářů, z niž mnozí měli děti. Jen to občerstvení, to občerstvení. Nevím, zda jeho tvůrce spoléhal na to, že konzumentům spraví chuť pohled na štíhlé postavy letušek, ale obávám se, že v tuto ranní dobu by nepomohlo možná ani to, kdyby byly svlečeny, aby to nějak kompenzovalo dojmy z oněch údajných míchaných vajec s údajným bramborákem.
Ale co, pohled z okénka při přistávání v Irakliu rozehnal všechny chmury a já z letadla vystoupil do slunného teplého dne. Na letišti mě čekal Freddy, takže jsme alespoň mohli zavzpomínat na staré dobré časy. Hodil mě do mého nového bydliště a hned spěchal na základnu. Aby taky ne, když jí letos šéfuje. Ale o tom snad příště.
Mé letošní hnízdečko, Erato Apartment, mě poněkud zklamalo. Ve srovnání se slunným a klidným Ambelosem, kde jsem vegetoval vloni, je to poněkud temnější místo. A taky skutečnost, že sousedí s hned s hlavní cestou, jej činí poněkud hlučnějším. Jako největší závadu ale považuji absenci okna k koupelně. A taky bych uvítal přepažení anebo alespoň závěs u sprchového koutu. No jo, remcám, ale kdo se kdy namlsal Ambelosem, nemůže být uspokojen ničím jiným.
K Ambelosu to mám dvacet minut chůze. Do práce ještě o kousek dál. Cesta mi trvá přesně půl hodiny. To je skoro jako v dobách, když jsem dělal ve fabrice. Taky jsem tam od autobusu kráčel skoro půl hodiny. V tomto okamžiku se rýsují dvě možnosti.
a) do práce a z práce chodit pěšky, takže hrozí, že zhubnu a ztratím tak znak svého majestátu
b) do práce a z práce se svezu s klucima, kteří pojedou z Kato Gouves anebo povezou zákazníky z Fodele, takže hrozí, že ztloustnu a zhorším si svou vynikající fyzickou kondici.
Po vybalení jsem si odnesl věci na základnu (a při té příležitosti si zjistil, jak dlouho mi to tam cesta trvá). Kupodivu tam byli úplně všichni. Jak jsem později zjistil, úterky, které budu mít volné (zatím), budu mít volno sám.
Ze staré party tu byli Yorgo, Yorgaki, Robert (logicky všichni tři) a kromě výše zmíněného Freddyho, tu jsou i Hamid a Loic. Jinak samé nové tváře. Osazenstvo základny přiblížím někdy příště.
Každopádně úspěch sklidily kapsy na zátěže s logem Stay Wet (díky Honzo).
Co je ale největší sranda, je skutečnost, že mým sousedem je chlapík (jménem Vangelis), který pracuje v Divers Clubu, což je konkurenční základna od té naší. Včera (ve středu) mě hodil do práce a pak jsme večer trochu popíjeli. Kdo ví. Možná obě základny naváží spolupráci.
No nic, budu zatím končit. Alespoň sem hodím fotky svého nuzného příbytku, abyste se mnou mohli soucítit.
|