|
Dopis Ing. Paroubkovi
30.05. 20:49 - Ondra Belica
Vážený pane inženýre,
Dovolte, abych Vás touto cestou požádal o radu.
Jsem příliš mlád na to, abych se účastnil velké francouzské buržoazní revoluce, přesto mi však vždy bylo blízké heslo "rovnost, volnost, bratrství" (Liberté, Egalité, Fraternité). Vždy jsem tedy tíhnul lehce doleva.
Nehovořím o dobách, kdy jsem byl děcko, kdy jsem chodil do pionýra, měl jsem šátek, patřil jsem k nějaké skupině, každé úterý jsme hráli fotbal a každý pátek stolní tenis. Učili jsme se morseovku - A-kát, Blý-ska-vi-ce, Cí-lov-ní-ci, a dělali spoustu dalších věcí, které kluk na prvním stupni ZŠ nutně potřebuje k životu.
Když mi bylo devět let, došlo k revoluci, a svět se nezbořil. Pionýra nám zrušili, pionýrský vedoucí nahradil šátek s modrou košilí za trikoloru, triko s nápisem "Občanské Fórum" a obrázkem malé holčičky volající "My chceme sedmičku" (nevěděl jsem, co to znamená, do té doby jsem znal pouze sedmičku pionýrů), Vinetoua vystřídal Rambo, indiány vystřídali ninjové, a práci se socialismem ve filmech vystřídalo násilí a sex. Prostě všechno to, co desetiletý kluk nutně potřeboval k životu.
Po nějaké době jsem zjistil, že mě ninjové z Řep do svého středu nepřijmou, sháněl jsem se opět po příslušnosti k nějaké skupině. Pro klub narkomanů jsem byl příliš mladý, stal jsem se tedy junákem (bohužel červený šátek na hnědý přebarvit nešel, tak jsme s tatínkem vyrazili do Modřan do obchodu Tulák, kde tyto potřebné šátky měli). Řeknu Vám, ti junáci byli stejně koumáci. Například nošení šátků měli tak vytuněné, že na něm vůbec nepotřebovali vázat uzel (což jsem já, totálně hloupý na uzly, dokázal ocenit. Divné, že?!?), neboť používali turbánek. Seznámil jsem se se softballem, frisbeem a lesní moudrostí bílého muže. Měl jsem tedy všechno, co dvanáctiletý kluk potřeboval k životu.
Kvůli ne úplně povedenému vysvědčení jsem doma dostal zákaz jakýchkoliv mimoškolních aktivit, takže jsem přestal docházet do Junáka. Někdy tou dobou jsme konečně po letech přemluvili maminku, a pořídili si psa. Krátce na to, jsme se přestěhovali do Butovic, kde byly mnohem zajímavější spolužačky než na stávající škole, a já na skauting plně zapomněl. Aby ne, měl jsem totiž vše, co kluk pomalu končící základní školu nutně potřeboval k životu.
Na gymplu jsem poznal Offspring, Sex Pistols, a začal se učit hrát na kytaru, takže jsem se mohl pokoušet balit holky na lámaně hrané písně od Beatles (nějak se nedařilo a nepomohl ani v maturitním ročníku poctivě nabušený Hotel Kalifornia, ale to je jiná historie). Ani jsem nepostřehl, že jsem se najednou ocitl ve věku, kdy namísto, abych louži probrodil, jsem ji prostě obešel. Byla to krásná léta a já měl vše, co středoškolák potřeboval k životu.
S učením se louže obcházet se ale dostavilo i volební právo. Koho ale vybrat? Mé rozhodování bylo ovlivněno dvěma zásadními faktory
- výběr strany podle osobností (Miloš Zeman a Petra Buzková měli naprosto fantastické gumáky, právě v pořadu Gumáci, který jsem sledoval vždy před Televizními novinami, takže v tomto směru to byla jasná volba)
- cítěním, které mě táhlo mírně doleva, což ale pozorný čtenář zajisté ví z předchozích řádků.
Pamatuji si na své první volby. Pořádně jsem ani nevěděl, jak se to dělá. Dodnes ale slyším, jak mi při vhazování obálky do volební urny zněly v hlavě fanfáry z Libuše. Vhazoval jsem do urny hlas pro ČSSD s pocitem, že dělám něco pro svou vlast.
Ano, je to tak, od okamžiku, kdy jsem prvně získal právo volit, jsem ve všech volbách dával svůj hlas ČSSD. Zpočátku nesměle, později nadšeně, ale pak už jen z nostalgie, neboť dospělý muž, za kterého jsem se ve své pýše považoval, by neměl měnit své názory.
Lidé v mém okolí mi to vyčítali. Nejedna přítelkyně byla proti. Pokud bych se tedy chtěl vyhnout jakýmkoliv sexuálním povinnostem, stačilo by pouze zavést řeč na politiku. S nejedním kamarádem jsem se kvůli tomu pohádal. Například Jarda z Olomouce, vždy když u mě na služebních cestách v Praze přespával, přivezl lahvinku vína, skvěle jsme pokecali a jakmile došlo na politiku, zhádali jsme se, neboť nemohl překousnout, že jsem pro ČeSony.
Anebo Karel, řečený Dědek (to proto, že první z nás překročil třicítku). Neustále mi vyčítal, že chodím z jedné práce do druhé, do toho ještě živnostničím, sociálně demokratickému státu odvádím takových peněz, tak jak prý mohu volit SocDem, když jsem jasný příklad kapitalisty (je pravda, že velmi nerad musím uznat, že sociální stát, kterému jsem dal tolik mi vlastně nic nedal, ale to je jiná pohádka).
Bohužel pane inženýre musím připustit, že samotná ČSSD mou vírou v tuto stranu čím dál více otřásala. Nejprve odcházeli lidé, kteří dle mého mínění na svém postu něco dokázali (M. Zeman, P. Buzková, S. Gross). Přežil jsem i V. Špidlu na postu premiéra (myslel jsem si, že nic horšího se stát už nemůže, leč zmýlil jsem se).
Po prohraných volbách v roce 2006 jste pronesl výroky, které mnou naprosto otřásly. Přesto jsem Vás před svým okolím hájil slovy, že občas každý pod určitým tlakem může chybovat. Jenomže tlak na ČSSD byl asi v poslední letech příliš velký. Nevidím totiž nic, čím jste se odvděčili za hlas, který jsem Vám dal.
Vrcholem všeho byl pád vlády v době předsednictví Evropské Unii. Minulé léto jsem pracoval s mnoha Francouzi. V té době předsedala Unii právě Francie. Moji kolegové souhlasili s výroky N. Sarkozyho, že není vhodné, aby v době hospodářské krize předsedala Unii právě ČR a že bychom se měli vzdát svého předsednictví ve prospěch právě Francie. Já je přesvědčoval, že obstojíme a byl jsem na svou vlast patřičně hrdý.
Shozením vlády v této době jste shodil celou ČR v očích zbytku Unie (přinejmenším v očích lidí, se kterými se stýkám a bavil jsem se o této problematice). Shodil jste sebe v očích celého národa a shodil jste mou víru v Sociální Demokracii.
Pane inženýre, Jiří Paroubku, dosud jsem byl kluk, který měl vše, co k životu potřeboval. Nyní ale jsem kluk, který nemá koho volit v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu. Nechci se vzdát svého hlasu, kterého si příliš vážím. Nechci měnit svůj názor a dát hlas jiné straně, než kterou jsem volil dosud. Nemohu ale dát hlas ČSSD, pokud Vy v této straně setrváte. Poraďte prosím koho mám volit.
Je-li pro Vás jako předsedu ČSSD důležitý hlas každého voliče, odstupte prosím ze své funkce a s kolegou D. Rathem opusťte tuto stranu. Jedině tak ji zajistíte můj hlas. A nejen můj, ale i hlas mnoha lidí, kteří věří v uzdravení ČSSD. Stále se totiž najdou tací, kteří doufají, že ČSSD je stranou, jejímž představitelům jde o VLAST a ne pouze o VLASTní koryto.
Děkuji a jsem s pozdravem
Ondřej Belica
Volební okrsek 1098
|