|
Co se to děje s hokejem? Tak trochu jiný pohled.
05.06. 19:12 - Ondra Belica
Namísto, abych pracoval, brouzdal jsem po požárech a našel blog M. Kavky - Co se to děje s hokejem. Po jeho přečtení jsem si nejprve myslel, že si autor dělá srandu, pak mi ale došlo, že nedělá. Vadí mu totiž, že rozhodčí penalizují hráče za narážení na mantinely, za souboje tělo na tělo, prostě za vzájemné fyzické útoky.
Vždy jsem se, asi naivně, domníval, že účelem hokeje, je vstřelit soupeřovi gól, ne jej nahodit na mantinel, srazit jej na led, nebo jej přetáhnout hokejkou po hlavě. Když už k něčemu takovému v zápalu boje o puk dojde, mělo by to být spíše omylem, ne úmyslem. Po omylu by měla následovat omluva a podání ruky.
Příliš naivní, že? Možná, ale prostě se mi nelíbí, když si někdo nedostatek hráčských kvalit kompenzuje agresivitou a útoky na soupeře. Asi jako někdo, kdo si problémy s potencí kompenzuje nákupem silného drahého auta.
Například v NHL je mnoho hráčů, které si kluby nedrží kvůli jejich slabým hráčským kvalitám a nízké produktivitě, ale proto, aby fyzickým útokem, doplněným zraněním, vyřadili ze hry soupeřova nejproduktivnějšího hráče.
Kde je pak tedy ten sport? To sportovní jednání, ten smysl pro fair play? Nepřijde mi, že by chlapskou hru tvořila pouze brutalita. Mám kamaráda. O něco nižší, než já. Dobromyslný a tichý kluk, vždy mluví pravdu, co řekne, to platí, rád si hraje se svou malou dcerkou a má takový plachý a těkavě nesmělý pohled. Když jsem jej poznal prvně, říkal jsem si, to je přesně ten typ, kterého by si někdo mohl vybrat za objekt šikany. Nacvičovali jsme tehdy transport nosítek. Už byla nahoře pod hranou. Organizovali jsme, kdo se kde postaví, abychom je vytáhli nahoru přes hranu. Najednou koukáme, že zatímco jsme se dohadovali, Péťa, jak se totiž jmenuje, se mezitím naklonil přes hranu a nosítka i s chlapem vytáhl nahoru sám. Nevěřícně jsem vytřeštil oči. Jarda viděl můj tázavý (možná až přihlouplý) pohled a vše mi vysvětlil. Péťa má totiž zajímavého koníčka, na kterého se svědomitě připravuje. Ultimátní zápasy. Kde v posilovně ostatní končí, on teprve začíná.
A přesto z něj nedělá chlapa to, že by si ty domnělé hokejové chlapáky mohl dávat k snídani, ale něco úplně jiného. A přestože jeho sport je hodně tvrdý, nikdy o něm nemluví jako o starém dobrém, tvrdém, chlapském sportu, ale jen jako o sportu. V tomto sportu se jeden soupeř snaží zvítězit přemožením druhého (není tedy účelem vstřelit branku) a přesto k sobě žádnou nenávist soupeři necítí a po zápase si namísto výměny nadávek podávají ruce.
Jsou-li tedy hokejisti takoví tvrďáci, takoví chlapáci, proč tedy mají všechny ty chrániče a ochrany? Na starých záběrech hokejisti neměli všechny ty suspenzory, nákoleníky, vyztužená ramena, chrániče holení, přilby a já nevím co ještě. Neútočili cíleně na soupeře, a přesto hráli hokej. Tu starou dobrou a krásnou hru.
Jako kluci jsme hrávali hokej v zimě na rybníce. Hráči se do týmů rozdělovali dvěma způsoby. Buď rozhazováním hokejek, anebo se určili dva kapitáni a ti si střídavě vybírali po jednom hráči, dokud si nerozebrali všechny. Nejprve se rozebrali ti nejlepší hráči a pak jen ti, co zbyli. Kapitáni totiž věděli, že si vybírají hráče proto, aby za jejich družstvo vyhráli a ne, aby se za ně prali. Nemělo by to tak být i v profesionálním hokeji? Prostě zvítězit tím, že jsme lepší hráči a ne větší rváči?
|